Isabelino bílé štěstí - Stíny

Následujících pár dní měla Isabel stále stejný pocit, jako když odcházela z ulice, kde pohlédla králi do očí. Namlouvala si, že to ty oči ji uhranuly a vystrašily. Ale zlý pocit tím ze sebe setřást nedokázala. Ani Luna se nebyla jako dříve. Chodila s Isabel úplně všude, dokonce i když Isabel roznášela pití,občas se jí pletla pod nohy. Ale neměla to srdce ji odehnat, věděla, že ji něco trápí, měla ustarané oči. Také už neskákala Isabel do postele jako dříve. Místo toho spávala přitisknutá u dveří. Marně na ni Isabel volávala, aby si šla lehnout k ní.
Třetí den po přivítání krále Galbatorixe v Dras-Leoně byli Vardeni chyceni. Cizinec a ta žena byli pověšeni dva dny po dopadení. Isabel se pochopitelně na to nešla podívat. Měla velký strach a rozhodně k tomu měla důvod. Bezmyšlenkovitě bloudila po dvoře a bála se i obsluhovat v hospodě. Nikdy ale nikoho nepřistihla, jak ji pozoruje. Jednoho večera při večeři se ji otec vyptával, co se stalo.
„Jsi jak tělo bez duše. Udělal ti někdo něco?“
„Ale vůbec ne. Jenom se necítím dobře.“ Řekla nepřítomně a dál se rýpala v jídle.
„A slyšel jsem, že nechodíš pomáhat Marii a Rufusovi.“ Nebyla to výčitka, pouze otázka.
„To kvůli hostům.“
„Něco ti říkali?“ pozvedl jedno obočí a zastavil vidličku na půl cesty k ústům.
„Ne, ale…“
„Já Marii slíbil, že jí budeš pomáhat, nic jiného ti ani nezbývá, jestli tu chceš bydlet.“
„Dobře tak já tam zase budu chodit.“ Řekla uraženě a konečně se zakousla do chlebu, který měla v ruce už pět minut.
„Poslyš, jestli máš nějaké starosti, můžeš mi to říct. Já ti s nimi pomohu. A jestli myslíš že ne, tak jdi za Sandrou, ale hlavně to v sobě nenos. Vypadáš ztrápeně.“
„Jsem v pohodě. Necháš mě v klidu najíst?“ odvětila napůl rozlíceně.
„Promiň, že si dělám o tebe starosti.“ Řekl její otec uraženě a začal se konečně plně věnovat chladnoucímu soustu na vidličce. Ticho u stolu začalo být po pěti minutách nepříjemné.
„Já to tak nemyslela.“
„Já vím, že ne. Nemluvme už o tom.“

Druhého dne se Isabel probudila krátce před svítáním. Luna spala u dveří. Zase v noci jemně vyla ze spaní, něco se jí zdálo. Za okny ještě potemnělé červánky oznamovaly, jak časná je to hodinka. Ptáci u jezera hlasitě zpívali a kdesi v dáli kokrhal kohout. Ulice ještě byla tichá, ale během pár minut se začaly ozývat známé zvuky vybalováných stánků a vyndáváných krabic s ovocem z vozů. Isabel ještě chvilku poslouchala to klidné ráno a sama se tím snažila uklidnit. Nakonec se protáhla, odkopla peřinu na druhý konec postele a svižně vyskočila. Luna byla v tu ránu vzhůru a pozorovala Isabel. Když byla dívka hotova s oblékáním, Luna skočila po klice a otevřela dveře. Vyběhla do chodby a zvuk jejích tlapek ztichl v dolní světnici. Isabel dolů nijak nespěchala. Rozhodla se nasnídat až v kuchyni s Marií. Luna jí opět otevírala dveře (zdá se, že v tom vidí jistou zábavu) a zvučným štěknutím pozdravila Marii.
„Luno! To mi nedělej!“ řekla Marie s úsměvem, ale hned jí dala kousek masa z odřezku. Luna se vděčně olízla a sedla si pod stůl. Isabel pozdravila a vzala si chleba a hledala něco čím by ho namazala. Marie místo pozdravu odpověděla otázkou:
„Myslela jsem, že jsme tě omrzeli.“ Bylo to ale laškovné.
„Ne, jenom to s těmi Vardeny mě rozhodilo.“ Řekla po pravdě, aniž by se na ni podívala. Konečně se někomu svěřila.Snad už nebudu vypadat jako tělo bez duše.
„To se ani nedivím, byl to šok i pro mě. Ale konečně jsme zase v bezpečí a děti místních taky.“ To Isabel popudilo nejvíc, stále tomu nemohla uvěřit. Král byl podle ní nespravedlivý. Nevěděla proč, ale prostě více věřila tomu cizinci než králi, který tak slavně přijel a hned k libosti všech poddaných našel viníky a potrestal je. Nechtěla ale dát Marii najevo, že s ní nesouhlasí, tak si se snídaní sedla ke stolu a kůrky dávala Luně příhodně schované pod stolem.
Marie o tom věděla, ale nevšímala si toho. Rufus brzy otevřel a potřeboval pomoci s roznášením piva. Isabel se toho neochotně ujala i když pocit sledovanosti a stísněnosti v ní opět nabyl na síle. Luna seděla u pultu jako strážce a bedlivě sledovala lokál, ale nejvíce střežila svou paní. Isabel se snažila vžít do své práce a po hodině se jí to povedlo téměř úplně. Když nesla tři piva pro muže sedící u stolu vedle dveří, pěna byla akorát na kraji. Snažila se ji nevylít, aby si nepřidělala práci uklízením podlahy a stolu. Povedlo se jí to přímo mistrovsky. Sama sebe v duchu pochválila. Muži se ani nehnuli, panovalo mezi nimi podivné ticho. Nemluvili spolu ani předtím, než přišla. Bylo jí to divné. Seděli v šeru, měli na sobě dlouhé tmavé pláště a kápě přes hlavy. Jeden seděl naproti ní a ani se nepohnul za celou dobu, co tu seděl. Ti dva druzí se po ní pomalu ohlédli, když přinesla pivo.
Náhle opět ucítila ten stísněný pocit a zarazila se při pokládání sklenic před každého z nich. Nehnula ani brvou, bylo jí jasné že ji pozorují. Pomalu pokládala sklence před hosty a poslední položila před toho, jenž seděl naproti ní. Luna u pultu zavrčela. Všichni se po ní ohlédli, dokonce i dva muži u stolu, kde stála Isabel. Třetí si poposedl dopředu a proužek světla dopadajícího oknem se odrazil od stolu a dopadl jemu do tváře. Isabel ho poznala. Měl stejný pohled jako tehdy, upřený a napolo zamračený. Isabel se rychle otočila a pomalu odcházela, cítila však jeho upřený pohled v zádech. U baru myla sklenice, nechtěla se k tomu stolu ani podívat. Luna se jí otírala o nohy a strkala do loktů. Isabel věděla, že král se zase opřel o židli, ale stále ji sledoval.Proč se pohnul? Udělal to schválně, abych ho poznala! To je jasný. Ale proč? Chce mě snad potrestat za to, že jsem se neuklonila? Nebo je to kvůli Vardenům? Bože, musím pryč!
„Přestaň to tady šmudlat, podívej, hosté mají prázdné sklenice!“ Isabel se ohlédla, to Rufus stál vedle ní a připravoval další pivo. Isabel se rozhlédla po lokále. Jediný stůl, kde měli vypito, byl ten u dveří. Tak ať to mám za sebou.
Šla ke stolu napůl v očekávání, že zaplatí a odejdou, věděla však, že je to blbost. Snažila se jít rozhodně a sebevědomě. U stolu se zastavila a začala brát sklenice. Přitom se zeptala aby to měla co nejrychleji za sebou: „Dáte si ještě?“ Hlas jí trochu selhal, ale nohy ještě víc když král pomalu kývl hlavou. Ani se na něj nepodívala a odkráčela k pultu pro piva. Sklenice trochu zbrkle chňapla a opět si to rázovala k jejich stolu. Tentokrát je položila s hlasitým bouchnutím a pěnou se nezatěžovala.
Seděli tam ještě hodinu. Pili tentokrát pomaleji. Ovšem Isabel přišlo, že teď ji pozorují všichni tři. Isabel se ulevilo, když jednou zašla do kuchyně pro jídlo a při zpáteční cestě si všimla, že odešli. Rufus si pocinkával s velkým spropitným a smál se od ucha k uchu. „Takoví hosté by sem měli chodit každý den!“ pochvaloval si, zatímco Isabel si říkala, že by byla radši, kdyby je tu už víckrát nespatřila.

Isabel tu noc nemohla pořádně usnout. Luna po zavírací době vyběhla z hospody rovnou před jejich světnici a sedla si ke dveřím. Isabel ji musela hodinu chlácholit, než se přestala klepat. Tu noc jí opět skočila do postele, ale zřejmě taky nemohla usnout. Druhého dne Isabel vstala později, stále přemýšlela nad událostí z minulého dne.Co když přijde zase? Ne, co by tu dělal? Jak mě ale našel? Ví že jsem jim pomáhala? Ne, kdyby mě chtěl potrestat, tak už by to dávno udělal. Chci zpátky k Dračím horám!
Bezmyšlenkovitě prošla dvorem, pozdravila Sandru sedící u kašny a s Marií se nasnídala. Když Rufus otevřel hospodu, zachvátila ji panika. Roznášet jít ale musela, Rufusovi nebylo zrovna nejlíp, bylo jí potřeba. Kolem poledne Isabel pocítila důvěrně známý pocit. Pohlédla ke dveřím. Přišli. Opět tři. Opět ke stejnému stolu. Luna stáhla ocas mezi nohy, strčila do dveří vedoucích do kuchyně a zmizela v nich. Isabel si připadala podivně bezbranná. Šla přímo k jejich stolu. Tentokrát velmi jistě a jakoby ani nevěděla kdo jsou. Utřela stolek a zeptala se: „Co si pánové budou přát?“ Všichni se po sobě ohlédli, jakoby to ani ve snu nečekali. Odpověď však přišla opět od krále: „Tři piva.“
Isabel to před ně švihla jako předešlého dne a odkráčela. Když je měla jít konečně zkasírovat, nastala změna. Král si poposedl blíž, ale do obličeje mu stále nebylo vidět. Natáhl ruku a pohodil mince akorát doprostřed stolu. Isabel musela přijít blíž a toho Galbatorix využil.
„Jak se jmenuješ?“ poprvé slyšela jeho hlas, byl drsný, ale zdál se být přívětivý. Isabel sbírala mince ze stolu a váhala jestli má odpovědět. Nakonec uznala, že by to bylo přeci jen velmi neslušné tak odpověděla.: „Isabel.“
Král pokývl a znovu se optal: „Tys mě poznala už včera, že?“
„Ano pane.“ Znělo to téměř nezdvořile. Isabel toho hned litovala. Přála si odejít, ale věděla, že nemůže dřív než ji pustí.
„Jsi velmi zvláštní děvče. A šikovné.“ Potom bylo vidět jak pohlédl na Rufuse za pultem. „To není tvůj otec.“
„Ne pane, můj otec je rybář.“
„A tvá matka?“ řekl rychle. Isabel tím byla zaskočena. Na něco takového nebyla připravena.
„Už nežije.“
„Dala ti ale jméno, které se běžně dává jen dětem bohatých lidí.“
Isabel ihned zauvažovala kam tím míří.
„Můžeš být bohatá a slavná. Postaral bych se o to.“
Isabel stále nevěděla, co na to říct. Stála tam a dívala se na mince v ruce. Na té největší byl vyražen drak a na ostatních vysoká stavba. Pravděpodobně králův palác. Už nevydržela to ticho, chtěla se zeptat jak, ale král ji nenechal promluvit.
„Máš ochočenou vlčici. Velmi neobvyklé.“ Poznamenal.
„Našla jsem ji. Měla jsem ji od štěněte.“
„Je to velmi chytré zvíře. Nemusí být jediné, které bys měla. Nelituješ občas toho, že k tobě nemůže promlouvat?“
Láká mě. Ale na co?
„Nerozumím vám.“ Přiznala po chvilce.
Galbatorix vstal, až se Isabel lekla. Snad ho neurazila? I dva muži s nimiž seděl vstali. Teď Isabel viděla jak jsou vysocí. Nevědoma si toho, udělala krok zpátky. Král šel k ní, sehnul se a už zase mohla vidět ty jeho tmavé oči. Pošeptal jí do ucha: „To nevadí.“ Potom se odtáhl a otočil. Zmizel ve dveřích a jeho muži za ním. Jenom sledovala skrz okna jak prochází ulicí, dokud se jí neztratil z dohledu.
Ohlédla se. Všichni po ní koukali, i Rufus koukal jakoby viděl ducha. Potom se podívala dolů do dlaně. Dal jí víc mincí než měl. Teprve teď si toho všimla. Potom ale její oči sklouzly k další zvláštnosti. Na krku jí vysel řetízek se stříbrným drakem.